Národní listy

Asijský pohár 2015 už zná své semifinalisty, a světe div se, chybí mezi nimi obhájci titulu z Japonska. Modré Samuraje v penaltovém rozstřelu udolaly Spojené arabské emiráty, které spolu s Irákem v pátek docela nečekaně přeci jen pozvedly renomé doposud zklamávajících arabských reprezentací...

Po základních skupinách se Blízký východ skutečně zase jednou zatracoval a existovaly k tomu relativně dobré důvody.

Katar v Austrálii vůbec nedokázal stavět na brilantním roku 2014 a vzrůstající kvalitě domácí ligy, Saúdská Arábie opětovně vybouchla - a v těch skupinách, odkud nakonec postupovala obě arabská želízka v ohni, vlastně v praxi ani nebylo na výběr.

Blízkému východu se tam jednoduše muselo zazelenat a přitom bylo tak nějak vypovídající, že jak Spojené arabské emiráty, tak Irák obsadily až druhé příčky. O to překvapivější se tedy nyní radost obou nároďáků může jevit - tím spíš, když šly na patrně nejsuverénnější účastníky dosavadního průběhu šampionátu...

Jižní Korea - Uzbekistán 2:0 po prodloužení

Populární story o Uzbekistánu praví, že tenhle středoasijský tým selhává pokaždé, jakmile jde do tuhého. A tomu by možná na pohled odpovídal i tento čtvrtfinálový krach. Jenže není prohra jako prohra, a zde opravdu nejde o nic nenormálního.

Kouč Kasymov ve skutečnosti udělal z Uzbeků poněkud tvrdší, neoblomnější hochy - a nebýt Ahmedovova zranění po půlhodině hry, kdo ví, jak by to nakonec celé dopadlo.

Odil Ahmedov byl opětovně zcela zásadní součástí této čtvrtfinálové jedenáctky. Pro pokračující (a dobrovolnou!) Džeparovovu absenci Ahmedov znovu navlékl kapitánskou pásku - a znovu byl také ústředním motorem celé záložní řady Uzbekistánu.

Fotbalista Krasnodaru stál za velice agresivním začátkem White Wolves, plným presinku i nějakých těch ostřejších faulů, a svými smysluplnými přihrávkami i seběhy k vápnu soupeře zároveň vitálně přispíval také k útočné síle středoasijské reprezentace.

Jenže s Ahmedovovým náhlým odchodem ze hřiště se něco změnilo; radikálně změnilo.

Uzbeci rázem zalezli hlouběji do pole a dosavadní platonický tlak (respektive územní převaha) Korejců se pomalu začal měnit v opravdové nebezpečí. Naštěstí pro Kasymova alespoň zkušený brankář Nesterov po matných výkonech ve skupinové fázi v pravý čas našel ztracenou formu a spolu s vynikajícím stoperem Ismailovem přeci jen dotáhli utkání do prodloužení.

Město Melbourne, které do té doby v pěti utkáních přihlíželo neuvěřitelné porci 22 branek, se takto technicky stalo dějištěm první remízy turnaje - a to zcela nečekaně remízy bezbrankové.

O oba góly se nakonec musel postarat až stěží viditelný Son Heung-min, jenž v obou případech těžil z vynikající práce krajních beků (nejprve Kim Jin-sua, poté Cha Du-riho); a v obou případech namísto spontánní oslavy pouze vyčerpaně padl na zem.

Tomu se přitom nelze dost dobře divit, když tenhle zápas rozhodně patřil k těm obecně nejfyzičtějším na šampionátu. A to ostatně pomalu začíná být evergreen veškerých klání zahrnujících Jižní Koreu Uliho Stielikeho. Pokud Taegukovi válečníci dříve mohli být kritizováni za to, že nejsou schopni vyhrávat "ošklivou cestou", zde na turnaji jim to zatím problém nedělá vůbec žádný.

Jejich nejvýraznějším útočníkem je koneckonců v první i druhé řadě běhavý dříč Lee Keun-ho; jejich největší hvězdou zčistajasna objevený, v Japonsku odpradávna zatoulaný, brankář Kim Jin-hyeon; a jejich největší oporou - či přímo páteří - nadmíru spolehlivý double-pivot ve složení Ki Sung-yueng-Park Joo-ho, kdy především ten druhý jmenovaný po bleskurychlé transformaci z levého beka předvádí až nečekaně vyzrálé, stabilní výkony.

Německý kouč už také zároveň, zdá se, našel to pravé složení stoperské dvojice poté, co postupně zavrhl obě své první volby, a od duelu s Austrálií sází už jenom na konstruktivního Kim Young-gwona spolu se zkušenějším, pro změnu nic nekomplikujícím Kwak Tae-hwim.

A vyplácí se to, vskutku - však Jižní Korea došla do semifinále bez jediné obdržené branky jako vůbec první tým v historii šampionátu. A pouze Saúdská Arábie potom zvládla v rámci jednoho ročníku Poháru (1988) neinkasovat ve větším počtu zápasů - pěti...

Čína - Austrálie 0:2

Takže Tim Cahill to má pořád v sobě.

Ačkoliv to za něho dosud na Asijském poháru brali spíše jiní, v ten pravý okamžik se 35letý veterán opět přihlásil o slovo a dvěma góly po přestávce přeci jen potopil mimořádně houževnatou Čínu s výborným brankářem Wang Daleiem a tradičně bezchybným stoperem Zhang Linpengem na čele.

Abyste lépe pochopili, proč byl Cahillův nástup pro Socceroos tak důležitý, stačí si vzít k ruce následující statistiky aktuální po úvodním dějství: zaprvé graf, který zaznamenává dotyky s míčem všech australských záložníků (kteří se sotva přiblížili k vápnu soupeře); zadruhé jiný nákres, který hovoří pro změnu o jediném čínském faulu v jakž takž nebezpečných prostorách; a konečně taky prosté zkonstatování, že ani jeden z osmi australských centrů před pauzou nenašel svého adresáta.

Navíc je třeba uvážit, že ve stejnou chvíli domácí poněkud hořeli i vzadu, kde měli zvláště velké problémy s famózní akcelerací Wu Leiho. Vzato kolem a kolem, pravda, Číňané Mata Ryana pozlobili jen vysloveně sporadicky - ovšem to bylo do značné míry způsobené naprosto heroickým výkonem Trenta Sainsburyho.

Teprve 22letý stoper, který loni pro zranění ani necestoval na mistrovství světa, zvládal četná zaváhání šokujícím způsobem špatného kapitána Mileho Jedinaka; absorbovat extra dávku zátěže v nepřítomnosti jeho stabilního kolegy Špiranoviće (a v přítomnosti lehce roztřeseného Wilkinsona); a do toho ještě každou chvíli vyvážet míč z obrany a podporovat rozehrávku.

Vpravdě komplexní představení jedné nečekané opory Socceroos...

Írán - Irák 3:3 (6:7 na penalty)

Nejnapínavější, nejdivočejší a snad i nejkontroverznější čtvrtfinále v dějinách všech větších turnajů? Nedivil bych se. Pokud totiž někdy stoprocentně platilo klišovité zkonstatování "tohle utkání mělo všechno", pak právě v tomhle případě.

Posuďte sami: měli jsme tu egocentrického sudího, vyloučení hráče po přifilmovaném pádu, žluté karty pro sedm Iráčanů, gól z pokutového kopu, dvakrát nastřelenou brankovou konstrukci, čtyři trefy v prodloužení, jeden úžasný blok Jahanbakhshe a nakonec i penaltový rozstřel o úspěšném Mahmoudově pokusu alá Panenka, Teymourianově šťastném krtkovi a jedné kruté tyčce, která nakonec zlomila srdce všem íránským fanouškům - a nejednomu neutrálovi.

Vážně: tenhle duel byl něčím emočně tak vyčerpávajícím, že nemohl nechat chladným snad i toho největšího cynika pod sluncem.

Evidentně poškození Íránci byli jako na houpačce, když třeba takový stoper Pouraliganji nejdříve hloupě zavinil pokutový kop, aby vzápětí sám hlavou vyrovnával. Canberra neustále explodovala a pak zase utichala. Něco nevídaného.

Bohužel, pokud se tohle klání v budoucnu stane absolutní klasikou (o čemž osobně nepochybuji), bude se tak dít částečně pro skandální vystoupení domácího rozhodčího Bena Williamse.

Ten v první řadě zcela neohrožené Íránce rozhodil ve 43. minutě vyloučením Mehrdada Pooladiho za dva žluté prohřešky, z nichž oba se jevily přinejmenším přísně - zatímco stejný metr už nedokázal aplikovat i na druhé straně v případě skokana Younise Mahmouda či nešetrného stopera Ahmada Ibrahima.

Aby toho navíc nebylo málo, opakované záběry následně ukázaly, že si arbitr prve ani neuvědomil, že Pooladiho už jednou napomínal (před pouhými 20 minutami!), a červený kartonek tasil, teprve jakmile se k němu seběhli hysteričtí Iráčané.

Ze všeho nejsmutnější na tom všem dále je, že se téhle ostudě dalo vcelku bez problémů předejít. Williams totiž už dříve jeden zdejší zápas Íránu rozhodoval, aby se po něm ocitl pod ostrou palbou Queirozovy kritiky - což okamžitě vyvolává otázky, proč byl k tomuto čtvrtfinále vůbec v první řadě nominovaný.

Navrch - jak na tomto videu dosvědčují hned tři bývalí fotbalisté se zkušenostmi z A-League - Williamse předchází pověst někoho, kdo si své kritiky (na rozdíl od potrestaných hráčů) pamatuje, a nemá problém jim potom vše vracet i s úroky. Což dost možná činil právě zde.

Celá tato "hitparáda" nakonec měla spíše veselou dohru na sociálních sítích, kdy nejeden chudák-Williamsův jmenovec musel na Facebooku v příštích hodinách odrážet četné útoky dopálených Íránců.

A takto hořkou porážku si jen tak nenechali líbit také zástupci íránské výpravy. Ti pro změnu obratem podali stížnost na start hráče Abdul Zahry, který údajně dříve v íránském klubu Tractor Sazi neprošel dopingovou kontrolou a dokonce snad i měl být suspendován vše zastřešující organizací FIFA. (Což sám hráč vehementně popírá.)

Zde se nicméně s největší pravděpodobností jedná akorát o gesto zoufalství, jehož se Peršané ostatně dopustili již v minulosti, a které zřejmě nemá reálnou šanci na úspěch už jen proto, že má FIFA na prozkoumání celé situace výrazně omezený prostor.

Přesto Carlos Queiroz neponechal nic náhodě a na pondělní odpoledne raději naplánoval tréninkovou jednotku...

Japonsko - Spojené arabské emiráty 1:1 (4:5 na penalty)

Zrovna před týdnem brankář Spojených arabských emirátů Youssef Naser odhalil hlavní rozdíl mezi touto skvadrou Mahdiho Aliho a předešlými dvěma výběry, jichž byl on sám součástí, a které na srazech kontinentální smetánky nepěkně vyhořely (naposledy dokonce bez jediného zářezu): tenhle mančaft jde do každého zápasu "v očekávání vítězství".

A zhruba to se ukázalo i tady: Ali Mabkhout se stal prvním čtyřgólovým střelcem SAE v dějinách šampionátu již v sedmé minutě, přičemž se za japonskou obrannou linií zjevil dohromady zhruba třikrát v úvodní patnáctiminutovce. A ačkoliv Japonce v konečném součtu tenhle prospalý začátek postup zpříma nestál, jeho význam by se pochopitelně neměl podceňovat.

Spojené arabské emiráty se pak pod vlivem rovnou tří defenzivních střídání stáhly do poněkud sebevražedné defenzivní ulity a jen horko těžko odolávaly silnému japonskému tlaku (na střely to skončilo 35:3), nakonec jim to ale i díky střeleckému váhání nerozehraných žolíků Muta s Toyodou vyšlo... a Asijský pohár 2015 takhle definitivně registruje své nové miláčky širého publika.

Sám Omar Abdulrahman, napříč turnajem opěvovaný příslušníky všemožných národností, možná sice ve čtvrtfinále nebyl tolik vidět a naopak ještě v prodloužení svou neochotou bránit či vlastně jakkoliv běhat viditelně tahal SAE dolů (aby si to pak vynahradil v rozstřelu, samozřejmě). Ovšem tenhle tým má co do sebe i bez jeho soustavného kouzlení.

Vzhledem k tomu, že Mahdi Ali dospělý výběr vede už od roku 2012, přičemž většinu hráčů dříve cepoval v juniorských kategoriích, vykazuje Al-Abyad jen málokdy viděnou soudržnost a ochotu rvát se jeden za druhého.

Zrovna dvě největší hvězdy týmu - Ali Mabkhout s Omarem Abdulrahmanem - jsou si například navzájem nejlepšími kamarády, což je na jejich časté spolupráci takříkajíc poslepu krásně vidět. A třeba citovaný brankář Youssef Naser (dříve notorický průšvihář, nyní kapitán a uklidňující prvek) či útočník Ahmed Khalil (konečně naplňující potenciál) rovněž z práce oblíbeného trenéra jedině profitují - stejně jako v důsledku roste celý tým.

Tenhle arabský kolektiv je zkrátka plný zajímavých tváří s pozitivní výkonností křivkou, což naopak úplně neplatí pro Japonce. A to jednak ve vztahu k celému týmu, který se už delší dobu potácí na jednom místě bez jakéhokoliv plánu B a letošní AsP dokonce znamenalo jakýsi podivný návrat do Okadovy éry mistrovství světa 2010 (mínus rezolutní stopeři, mínus překvapivý faktor v osobě Hondy jako falešné devítky...).

Jednak v otázce stagnujících individualit, kde by se dal jmenovat třeba Eiji Kawashima, ale především tedy Shinji Kagawa. Ten na turnaji sice odehrál všech 390 minut, to však jen sotva po zásluze - a ve finále se vlastně dá považovat za ideální demonstraci zhoubnosti Aguirreho nechuti k jakémukoliv rotování. (Připomínám, že mexický kouč postavil identickou jedenáctku i do čtvrtého utkání v řadě.)

Dortmundský navrátilec strávil drtivou většinu turnaje ve věčném stínu Keisukeho Hondy, zatímco vedle své mizivé prospěšnosti ofenzívě neměl už vůbec žádný přínos ani defenzivní složce týmu, kde se od něho očekávala jakáž taká podpora stárnoucího tandemu Endo-Hasebe. A ve finále pak bylo jaksi symbolické, že právě Kagawova rána do tyče zapečetila senzačně brzké japonské vypadnutí.

Tohle zkrátka nebyl jeho turnaj; a nejen pro něho je teď aktuální úkol chytit se za nos a zmáčknout pomyslné tlačítko "reset".

Koneckonců, neuvěřitelných sedm členů páteční Aguirreho sestavy před čtyřmi lety v Kataru pro Japonsko vybojovalo zlaté medaile, a to bychom správně k téhle bandě měli počítat i právě Kagawu (2011) s Učidou (2015), kteří inkriminované zápasy/turnaje zmeškali jen vinou zdravotních problémů.

Ano, kontinuita je pěkná věc. Ale jak nám názorně ukázalo už letní mistrovství světa - v tomhle případě se o ni dá opírat jen těžko...


Rozpis semifinálových zápasů:

26. 1. 10:00 ... Jižní Korea - Irák (Sydney)
27. 1. 10:00 ... Austrálie - Spojené arabské emiráty (Newcastle)