Národní listy

Když v roce 429 před naším letopočtem vypukla v Athénách velká morová epidemie, byl do tohoto řeckého města Hippokrates povolán, aby poradil, jak rychle šířící se epidemii zastavit. Rada byla jednoduchá. V nejvíce zamořených ulicích nechal zapálit hranice, jejichž plameny měly zničit jedovaté výpary z morových ran, o nichž předpokládal, že chorobu rozšiřují. Athénám skutečně pomohl, epidemie zakrátko ustoupila. Měl ovšem i velké štěstí, jelikož nefoukal silný vítr od moře, a tak se z něho stal otec medicíny a ne prapředek žhářů.

Hippokrates se rázně obořil proti tehdejším šarlatánům a mágům. Tvrdil, že nemoc není dílem démonů a nadpřirozených sil, ale odpovědí organismu a jeho šťáv na zevní vlivy či špatnou životosprávu. Filozoficky Hippokrates vycházel z tehdejšího učení o živlech, tedy ohni, vodě, vzduchu a zemi, tedy i jejich silách teple, mokru, chladu a suchu. Živlům podle něj odpovídaly i čtyři hlavní šťávy lidského těla: krev, hlen, žlutá a černá žluč. A právě poruchou rovnováhy těchto tělesných šťáv docházelo podle něj k nemocem. Jeho úkolem coby lékaře bylo tedy tuto rovnováhu obnovit a neuškodit tělu. Léčil pouštěním žilou, projímadly a prostředky pro pocení. Často ale také docela prostou dietou. Oblíbenými projímadly té doby bylo syrové zelí, vodní meloun a ricinová semena, z dávidel pak čemeřice a mořská cibule. Jako uklidňující prostředek proti nervovým, v té době velmi častým, onemocněním pak doporučoval mandragoru a šťávu z mladých makovic. K vyhnání nadbytečné vody z těla pak sloužil celer, česnek, fenykl a petržel. V přebytku některé z tělesných šťáv hledal Hippokrates i základ lidského temperamentu. Jeho dělení na sangviniky (s nadbytkem krve), flegmatiky (při nadbytku hlenu), choleriky (při zaplavení mozku žlutou žlučí) a melancholiky (s přebytkem černé žluče) se v lékařské terminologii zachovalo dodnes.

Nepochybně největší Hippokratovou zásluhou je však jeho formulace lékařské morálky, jak ji jeho žáci vyjádřili v pověstné lékařské přísaze. Velký učitel lékařství se svými následovníky po sobě zanechal kolem padesáti spisů, jejichž souhrn je většinou znám jako „Corpus Hippocraticum“. Ale i kdyby se z jeho díla nezachovalo vůbec nic, pak v přísaze hippokratovců nalezneme odpověď, proč se jejímu duchovnímu autorovi již třetí tisíciletí říká „otec medicíny“.

Václav Prokůpek